Základní charakteristika

Maria Montessori

Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravelle, v Itálii.

V roce 1894 se stala první ženou, která vystudovala lékařství na universitě v Římě.

V roce 1906 přijala nabídku pracovat se skupinou dětí z dělnických rodin v římské čtvrti San Lorenzo a založila tu první „dětský dům“. Tady také vznikala vzdělávací metoda Montessori. Svoji metodu podstavila na výsledcích své práce, která byla zaměřena na schopnost dětí přijímat téměř bez jakéhokoliv úsilí poznatky ze svého okolí a a na jejich neúnavný zájem o práci s pomůckami. Všechno vybavení, pomůcky i technika, kterou M. M. vyvinula, vychází z poznatků získaných při jejím pozorování dětí.

V letech 1900–1907 přednášela pedagogickou antropologii na univerzitě v Římě. V roce 1922 byla jmenována vrchní školní inspektorkou v Itálii. Napsala více než šest publikací o výuce a dítěti. V dalších letech se pak zabývala dohledem nad školícími kurzy své metody ve Španělsku, Velké Británii, USA, Indii a Nizozemí.

Vystudovala medicínu, filosofii a psychologii, zabývala se antropologií, biologií a pedagogikou.

Zemřela 6. května 1952 v Noordwijku v Nizozemí.

Pedagogika Montessori

Pedagogika Marie montessori tvoří ucelený a propracovaný vzdělávací systém, který plně respektuje vývojová obobí dítěte, plně koresponduje s moderními psychologickými teoriemi. Vychází z potřeb malého dítěte – jeho vnitřní motivace. Učí ho rozvíjet jeho přirozené schopnosti a smyslové vnímání v jeho senzitivních fázích (období jeho zvýšené vnímavosti k osvojení si různých dovedností). Rozvíjí jeho samostatnost, důvěru ve svou osobu.

Principy Montessori pedagogiky:

• připravit bezpečné prostředí s jasnými hranicemi orientované na dítě (zahrnuje materiál, pomůcky, vybavení a zařízení prostoru tak, aby děti mohly samostatně volit práci z nabídky aktivit, objevovat a poznávat nové učivo podle svého zájmu, pracovat podle navržených postupů)
• využití senzitivních fází ve vývoji a učení dítěte (využít senzitivních fází ve vývoji dítěte, kdy je nejlépe naladěno a připraveno zvládnout určitý problém a učení)
• polarita pozornosti (pokud dítě pracuje se zaujetím a soustředěním nad zvoleným problémem či tématem, nemá být rušeno)
• procházet od konkrétního k abstraktnímu, od jednoduchého ke složitému
• izolace jedné vlastnosti (při vysvětlování musí učitel dodržet postup po jednotlivých krocích a nikdy neučit naráz více nových jevů, dovedností či poznatků)
• trojstupňová výuka (pojmenování učitelem, pasívní znovupoznání, aktivní pojmenování dítětem)
• práce s chybou a pochvalou (porovnávání práce se vzorovou kontrolou a předem stanovenými kritérii, vedení dětí k sebekontrole, vyhledání a možnost opravy vlastních chyb, práce s chybou jako ukazatelem další cesty ve vzdělávání)
• poznávat vše prostřednictvím smyslů
• dát možnost volby, rozvíjet samostatnost, důvěru ve svou osobu
• práce se zodpovědností (princip práce „pracovat na osobní maximum a dokončit práci do konce“ podle stanovených kritérií, nést svou vlastní zodpovědnost za respektování domluvených pravidel soužití, domluvených způsobů práce, vedení dětí k pochopení souvislostí mezi volbou a zodpovědností)
• práce ve skupinách (děti získávají přirozeně první zkušenosti a informace o spolupráci)
• komunitní kruh, setkávání na elipse
• vedení dětí k sebehodnocení
• prezentace vlastní práce
• věřit dítěti, že to dokáže 

Role učitele

Montessori vyžaduje velkou práci učitele na sobě samém. V tradičním školství je v popředí učitel, on je autorita, která předává znalosti. V Montessori je učitel v pozadí, je to průvodce, který pozoruje dítě a navrhuje mu adekvátní činnosti podle jeho senzitivního období. A to je obrovský rozdíl. Umět se upozadit, nezasahovat zbytečně, když dítě zkouší, objevuje.

K základním kvalitám Montessori průvodce patří:

• trpělivost
• schopnost pozorovat
• laskavost, vlídnost
• schopnost vidět vrozený potenciál pro dobro v každém dítěti
• nehodnotit a posuzovat bez zaujatosti